Většina z vás už nás zná a ví, že tady v Ječmínku a Kaštánku bydlíme. Ale pro pořádek, aby bylo jasno, o kom je řeč. Hlásí se opět vaši králíčkové taťka Kája a to moje králičí děcko Beuška. My dva jsme tady strááášně důležití. To poznáte už z toho, že máme bydlení v místě, kde máme o všem přehled, vidíme, kdo přijde, odejde a taky slyšíme žejo. No a co se tuhle nestalo?
Ty naše „tety“ stály u klece, dělaly na nás ňuňuňu a pak ta, co je všechny řídí povídala: „ Čím bysme holky ještě potěšily ty naše děti? Jako králíčci jsou fajn, ale chtělo by to něco dalšího!“ Jak jako dalšího? Nic přece není roztomilejší než my dva! Nebo jo? A pak, že prej bude schůze. Nevěděl jsem, co to je, ale ještě ten den nám to ukázaly. Sešly se a debatovaly. Natahoval jsem uši, co jsem mohl. Pořád něco vymýšlely pro děti. Jako taky je mám rád, ale co by ještě pro ně chtěly dělat? Však se o ně starají, hrají si s nima, krmí je, tvoří s nima, přebalují, zpívají, chodí ven, i kokina jim dávají a já nevím, co všechno ještě. A pak jsem to uslyšel! Ta jedna povídala, že každy mrňous přece ví, jak vypadá pes a jak dělá. A ty ostatní se hned přidaly, že je třeba rozvíjet v dětech pozitivní vztah ke zvířátkům, lásku k přírodě a podobné řeči. Od toho tady snad mají nás. Ale pes?! Cože?! Tady u nás, v Kaštánku a Ječmínku?! To jako vážně!? Nicméně na můj názor se nikdo neptal.
A brzy přišel den, kdy to vypuklo.od rána jsme koukali jako blázni! Každej prcek, kterej šel k nám do skupinek, měl pejska. Na tričku, na čepičce, na kalhotech,někteří všude a ještě měli i plyšové a plastové pejsky.Fakt pes všude kam se podíváš! Nejdříve si o psech povídali, ukazovali jim obrázky a pak si je prckové začali vybarvovat. Že prej nějaká Tlapková patrola. To je těch psů fakt tolik? A pak tety i prckové tancovali a zpívali. Nejdřív klasiku Skákal pes, Kočka leze dírou a pak přitvrdili Ten náš pejsek Voříšek, Jezevčík, Proběhlo se malé štěně, Pejsci, pejsci jak si povídáte. Kroutili se, vrtěli a natřásali. Pak dostali prckové svačinu a kokina.Jaké? Nooo, pejsky z perníku.A nam nedali ani ochutnat!
To jsem ale nevěděl, že „zlatý hřeb“ dne teprve přijde. Otevřely se dveře a já jsem údivem div nevypadnul z klece. Ve dveřích stál pes! Opravdovskej, nefalšovanej a živej! A hned dva najednou. Malý jezevčík Maxík a větší retvívr Adinka. Koukali jsme s Beuškou jako blázni a oni, že jdou za dětma v rámci canisterapie. No ty bláho! A ty mrňata lidský místo, aby se jich bály, vrhly se k nim a začali je hladit, drbat za ouškama a na bříšku, pištěly na ně a koukaly. A Maxík s Adinkou si pozornost dětí užívali. Všichni z nich byli paf a to ani neštěkli haf. Naštěstí pak zase odjeli domů. Jako občas se tu ukázat můžou, ale je to móóóc velká konkurence. Odpoledne, když děti odcházely domů, nesl si každý výslužku, perník a hrníček s obrázkem pejska. Všichni teda vypadali spokojeně, ale já bych si rád nějakou dobu od všech pejsků odpočinul.
Zatím je tu klid, prckové na nás každé ráno dělají ňuňuňu, hladí nás a všechno je zase jak má být. Ale řeknu vám, včera jsem zaslechnul, že bude schůze. Už zase?? Néééééé!! To zase něco vymyslí! Ale o tom, až příště.
Vaši králíčci Kája a Beuška