Možná kolem ní chodíte a vůbec netušíte, co se uvnitř skrývá. Možná to i víte, ale představa o tom, co se ve zdejších budovách děje, je jen matná. Vězte tedy, že v areálu v ulici Kosmonautů se dějí doslova zázraky. Na život se tady připravují sluchově hendikepované děti a zdejší pedagogové tu se svými svěřenci zvládají neuvěřitelné věci.
V loňském roce oslavila Střední škola, základní škola a mateřská škola pro sluchově postižené 130 let od svého vzniku. V lavicích se tu vystřídaly zástupy dětí, které díky péči zdejších zaměstnanců dostaly šanci začlenit se do běžného života. A zdaleka ne jen ty olomoucké. Sjíždějí se sem děti z celého kraje i republiky, mimo jiné proto, že škola nabízí všechny stupně vzdělávání. Kromě mateřské a základní školy, po níž mohou žáci pokračovat na jiných středních školách pro sluchově postižené, nebo se integrovat do běžných středních škol, tady mohou děti absolvovat také střední školu – praktickou školu dvouletou. Všechny tři stupně škol jsou svým programem a přístupem k dětem a výuce ojedinělé.
Škola je skrytý poklad
Město sice není zřizovatelem této školy, podle slov primátora Miroslava Žbánka ale plní důležitou nadregionální funkci, proto se rozhodl ji spolu se zástupci odboru školství navštívit. „Snažíme se deklarovat podporu města těmto speciálně vzdělávacím potřebám, které jsou pro nás nesmírně důležité. Už když jsem nastupoval do funkce, zaměřil jsem se právě na školy, které řeší speciální vzdělávací potřeby, a to přesto, že nejsme jejich zřizovatelem. I tak jsme alespoň jejich partnerem a zpětná vazba je pro nás velmi důležitá,“ uvedl primátor města Miroslav Žbánek. Podle něj se v krajském městě koncentruje spousta služeb, které Olomouc zajišťuje v rámci obce s rozšířenou působností nebo v rámci celého kraje. „Spousta lidí ani neví, že tady ta škola funguje. Je to takový skrytý poklad. Samozřejmě že rodiče, kteří mají děti s touhle vzdělávací speciální potřebou, ví, kam se obrátit, ale myslím si, že by o ní mohly vědět třeba i firmy, které hledají v rámci své společenské odpovědnosti možnosti, kam nasměrovat svoji podporu,“ doplnil primátor s tím, že až na místě člověk vidí a poznává, jak obrovské bariéry musí zdejší děti překonávat a jak nesmírně důležité a vysoce specializované pracoviště ve městě funguje.
Ačkoli je škola označována jako speciální, měla by se podle její ředitelky Martiny Michalíkové nazývat vzhledem ke specializaci ojedinělých pedagogických metod a postupů, ověřených staletím, spíše pojmem specializovaná. „Vzděláváme podle běžných vzdělávacích programů jako jakákoli mateřská či základní škola. A to i přesto, že sluchové postižení je to nejtěžší pro vzdělávání, kromě postižení hluchoslepotou. Na toto postižení jsme jediná specializovaná škola v republice,“ vysvětluje ředitelka.
Vzdělávat se jako neslyšící je náročné
Proč tomu tak je? Děti se musí naučit chápat svět kolem sebe bez toho, aniž by mu přirozeně porozuměly na základě toho, co slyší. Musí se nejdříve naučit pozorně se dívat na maminku, později na mluvícího, musí se naučit znakovat, psát, číst, případně odezírat ze rtů a mluvit, ale potřebují se hlavně naučit v českém jazyce myslet. Čeština je pro neslyšící děti de facto cizí jazyk. „Neslyšící se rodí bez možnosti plnohodnotného přirozeného vzdělávání se, bez možnosti pasivního příjmu informací. Nikdo z nás si neuvědomuje, kolik se toho my, slyšící, naučíme bez našeho přičinění jen proto, že prostě slyšíme. Neslyšícím je potřeba na základě vibrací zprostředkovat veškeré zvuky, vysvětlovat situace, pravidla. Samozřejmě hodně záleží na tom, jak dalece je sluchové znevýhodnění hluboké, jestli jedinec neslyší vůbec nic, nebo má nějaké zbytky sluchu. Na základě toho se ve škole hledá ten nejlepší komunikační kanál: znakový jazyk, mluvená či psaná řeč, alternativní komunikační systém jako obrázky či piktogramy, nebo kombinace některých, nebo všech možností dorozumívání,“ vysvětluje ředitelka. „A nakonec ze všeho nejtěžší je u sluchově postižených vybudovat abstraktní myšlení,“ doplňuje Václav Voják, zástupce ředitelky školy. Nejde tedy jen o to, naučit dítě široké slovní zásobě, ale je nezbytné naučit ho přemýšlet a naučit ho samostatně reagovat na každodenní situace, protože neslyšící se ve slyšícím světě cítí stále jako v cizí kultuře.
Se vzděláváním je třeba začít co nejdříve
„Znakový jazyk má veškeré atributy a pravidla jazyka, a to zcela jiná než čeština. Tím, že je trojrozměrný, umožňuje sloučit mluvená slova v jeden znak a pohyb. Například výraz „příští týden“ jsou dvě slova, neslyšící ukážou sedm prstů s jedním pohybem dopředu. Naopak někdy má znakový jazyk potřebu opsat jeden mluvený výraz více znaky. Např. „zamilovaný“ se v českém znakovém jazyce (ano, znakový jazyk není mezinárodní) přeloží jako láska + srdce + cítit. Takže mluvit česky pro slyšícího a současně se vyjadřovat znakovým jazykem pro neslyšícího je pro všechny komunikující komplikované. I z toho mála, co tady zaznělo je jasné, že dítě se sluchovým znevýhodněním nezbytně potřebuje odborné vedení, má-li mít možnost využívat pro něj mateřský jazyk, učit se v něm poznávat svět, myslet a mít možnost být součástí komunity, která je mu nejbližší – komunity neslyšících“ podotýká Martina Michalíková. Podle ní je proto velmi důležité, aby se se vzděláváním takto hendikepovaných dětí začalo co nejdříve a to nejpozději v mateřské škole.
„Jedním z našich hlavních cílů je „vytvořit“ všestranného předškoláka, který bude po všech stránkách připraven do školy a bude mít nastaven komunikační kanál. To hodně záleží na schopnostech dětí a možnostech a prioritnímu jazyku rodin, z nichž dítě pochází. Někdy je komunikačním kanálem mluvená řeč, někdy je to řeč a znak, někdy je to znak, ale máme i děti, které musíme vést k alternativní komunikaci. Nicméně, odchází-li děti z naší mateřské školy, mají komunikační kanál nastaven. A tím se nám daří plnit i náš další cíl, tedy zařadit děti co nejvíce do intaktní společnosti, to znamená, aby se v životě neztratily, aby si mohly vybrat, zda budou právoplatnými členy společnosti jako takové, nebo budou více tíhnout ke společnosti neslyšících. Dát jim zkrátka možnost výběru, protože si myslím, že to je v životě to nejdůležitější, mít v životě na výběr,“ vysvětluje vedoucí učitelka mateřské školy Veronika Králíčková.
Přijít o zrak nás oddělí od věcí, přijít o sluch nás oddělí od lidí
Možná jste si sami už alespoň jednou položili otázku, jestli je horší být nevidomý, nebo neslyšící. „Většina populace by asi při tomto rozhodování volila ohluchnutí. Jenomže my už umíme číst, máme vybudované pojmosloví a tomu, co si přečteme, rozumíme. Rozumíme okolnímu světu a jeho zákonitostem. Nic z toho neslyšící nemá. Kdybychom ten pocit měli k něčemu přirovnat, pak si zkuste představit, že se pohybujete například v Číně navíc se zacpanýma ušima a někdo vám předloží čínský text s tím, abyste se jím řídili. Zlý sen? V cizí zemi a kultuře, bez okolních zvuků a s návodem v cizí řeči? Tak toto je každodenní realita neslyšícího, kterému neumožnili získat znalost jeho mateřského jazyka, přes který by se vzdělával v jazyce českém, tak jako se slyšící vzdělává v cizím jazyce. Realita neslyšícího, kterému neumožnili, aby se prostřednictvím svého mateřského jazyka učil chápat souvislosti a zvyklosti slyšícího světa, které my slyšící bereme jako samozřejmost. Pro život ve společnosti je opravdu nesrovnatelně těžší neslyšet, než nevidět,“ říká ředitelka Michalíková. Výstižně to vyjadřuje citát Helen Kellerové, hluchoslepé americké spisovatelky: „Slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí“.
Neslyšící pedagog je pro děti vzorem a motivací
Škola má na všech stupních netradiční a zajímavý program a vstřícnou atmosféru, která osloví příchozího už při vstupu do areálu. Snad i proto je kapacita školy trvale naplněna. Mateřskou školu aktuálně navštěvuje 24 dětí, zhruba stejný počet žáků je zapsaných na střední školu, na základním stupni se vzdělává stovka dětí. Většina pedagogů je tady slyšících, ale jsou mezi nimi i zcela neslyšící. „Z mého pohledu je neslyšící pedagog pro děti v naší škole výhodou. Tito pedagogové umějí nejen nejlépe znakovat, přece jen je to jejich mateřský jazyk, ale jsou pro děti také vzorem, motivací, čeho lze i s hendikepem dosáhnout,“ zdůrazňuje ředitelka a dodává: „Klíčová je samozřejmě spolupráce rodiny se školou. Napomáhá však také pobyt na internátě školy, kde je pro děti připravovaný bohatý program, a kde mají děti partnery ke komunikaci ve znakovém jazyce. Tyto okolnosti většinou rodina, i když se snaží sebevíc, pro neslyšícího nedokáže zajistit.“
Absolventi školy jsou dnešní tiskaři, čalouníci, švadleny, mezinárodní sportovní reprezentanti, lékaři, zdravotníci, pedagogové na všech stupních škol vč. těch vysokých, cestovatelé, podnikatelé a to i v zahraničí, cukráři s mnoha oceněními, ošetřovatelé, nebo třeba charitativní pracovníci. A to jsou žáci školy vzdělávaní převážně prostřednictvím tradičních možností a nedokonalých kompenzačních pomůcek. S rychlým vývojem techniky se konečně postupně rozšiřují možnosti i pro neslyšící. Zařízení a nejrůznější kompenzační pomůcky jsou na daleko vyšší úrovni, než tomu bylo například před dvaceti lety. Neslyšící v posledních letech mohou komunikovat už i na dálku. (My telefonujeme již více než sto let). Zatím však technika není schopna kompenzovat všechny typy sluchových vad. Specializovaná výuka tak stále zůstává nenahraditelnou, ale i tady nabírá na obrátkách, i tady se mění její možnosti. Neslyšící se učí druhý cizí jazyk, který je pro ně vlastně vedle češtiny tím třetím, poradí si s novými technologiemi, a jak ukázala poslední soutěž, dokonce i s programováním. Kompenzační pomůcky jsou na stále vyšší úrovni. Nicméně neslyšící zůstává neslyšícím. Stále je třeba učit vizuální signály pro míčové hry, nebo pro start plavání a běhu, stále je třeba trpělivosti pedagogů při výuce lyžování. (Zezadu instrukci nesdělíte.) Stále je třeba odborníka – surdopeda – pro zprostředkování fyziky, chemie, matematiky, informatiky, ale také dějin i současné politické situace dnešním žákům školy. Je třeba surdopeda umělce pro vysvětlení světla a stínu, nebo vážné hudby. Přes všechny komplikace, které způsobuje sluchové postižení, jsou žáci školy schopni se prosadit vedle zdravé populace vrstevníků. A to nejen ve sportovních aktivitách, kterým se ve škole společně s těmi výtvarnými věnují velmi intenzivně, ale třeba také v oblasti hudby. Spolu s brněnskou Janáčkovou akademií připravili zdejší žáci a pracovníci například unikátní akci, kdy poprvé v ČR zprostředkovali neslyšícím klasickou, nezpívanou, hudbu. No – není to zázrak?
Střední škola, základní škola a mateřská škola pro sluchově postižené
Kosmonautů 4, 779 00 Olomouc
E-mail: [email protected]
Tel.: +420 770 146 543