9. - 27. 1. 2018
18:00 - 17:00
„Zde stojí Ty a Já navzájem svobodně tváří v tvář, ve vzájemném působení, které není spojeno s žádnou příčinností a žádnou zabarveno; zde se člověku dostává jistoty o svobodě nejenom jeho, ale všeho podstatného bytí. Jen ten, kdo zná vztah a ví o přítomnosti “Ty”, je schopen se rozhodovat. Kdo se rozhoduje je svobodný, protože předstoupil před tvář svého Ty.„
Martin Buber, Já a ty
Vystavená díla umělecké dvojice Ivany Štenclové a Pavla Formana, je nutno nahlížet jako vizuální kontinuum probíhající pod taktovkou individuálních výtvarných strategií. Nejprve dovolte abych jen krátce představil Ivanu Štenclovou. V letech 1995–1999 navštěvovala střední uměleckoprůmyslovou školu v Opavě. Poté pokračovala ve studiu u profesorky Jitky Svobodové v ateliéru kresby na Akademii výtvarných umění v Praze. Za svou diplomovou práci získává cenu Josefa Hlávky. Vystavovat začala ještě za dob studií. Pro její dílo je příznačný zájem o výzkum interpersonálních kontextů, jehož výstupem je originální a autentický průsečík obrysových silokřivek a temporálních vektorů koexistujících s ideou portrétu a autoportrétu jako svébytný vizuální enviroment grafémů lidského života a piktogramů jeho jedinečnosti.
Malíř Pavel Forman se narodil 11. listopadu 1977 v Bruntále. Rok po maturitě vydává první básnickou sbírku Zlámrkef. V letech 1997–2001 studuje v Olomouci na Univerzitě Palackého. Od roku 2002 navštěvuje přednášky o nové německé literatuře a kultuře jižní Asie na Humboldtově univerzitě. Svá berlínská studia úspěšně ukončil na prestižní berlínské Universität der Künste v roce 2006. V letech 2010–2015 (a tentokrát opět v Olomouci) završuje svou dlouholetou vysokoškolskou anabázi doktorským studiem. Pro Formanovo dílo je charakteristické tvarové bohatství a sofistikovaná barevná agresivita jeho obrazů. Jeho motivický rejstřík je rozsáhlý. Nacházejí se v něm ikonické i bezejmenné figury českých i evropských dějin, traktované jako velkoformátová vizuální pragmatika či parafráze kompozic a gest všemožných znakových systémů, inspirované uměním pop artu a street artu.
Slovník českých synonym nabízí jako varianty slova kontakt – styk či dotyk. Tento poměrně jasný významový kontext, však alespoň pro mne, obkružují i jiné obsahové i formální souvislosti, mající blízko k (pro malbu nezbytným) světlu a jeho antipodu tmě. Světlem je pro mnohé tvůrce i konzumenty umění setkání s tvarem, respektive uměleckým dílem a tmou je jeho nepřítomnost. Podle Martina Bubera je „původ umění v tom, že se člověk setkává s tvarem, který se chce jeho prostřednictvím stát dílem. Není to výtvor jeho duše, ale jev, který k ní přistupuje a žádá si od ní působivé síly. Záleží na bytostném činu člověka: vykoná-li jej, řekne-li svou bytostí základní slovo tvaru, který objevuje, pak se rozproudí působivá síla, pak vzniká dílo“.
Věřím, že s uměním je nutno se stýkat a myslím, že nejen pro mne je těžko představitelné, že se nás nemůže dotknout. Dovoluji si tvrdit, že v souladu s výše představeným krédem je i aktuální existenční a umělecká strategie Ivany Štenclové a Pavla Formana, díky níž se člověk (tvůrce a milovník umění) může přiblížit ke světu jako k nejvyšší duchovní formě bytostného prožívání onoho doteku, chcete-li kontaktu.
Tomáš Koudela
„Zde stojí Ty a Já navzájem svobodně tváří v tvář, ve vzájemném působení, které není spojeno s žádnou příčinností a žádnou zabarveno; zde se člověku dostává jistoty o svobodě nejenom jeho, ale všeho podstatného bytí. Jen ten, kdo zná vztah a ví o přítomnosti “Ty”, je schopen se rozhodovat. Kdo se rozhoduje je svobodný, protože předstoupil před tvář svého Ty.„
Martin Buber, Já a ty
Vystavená díla umělecké dvojice Ivany Štenclové a Pavla Formana, je nutno nahlížet jako vizuální kontinuum probíhající pod taktovkou individuálních výtvarných strategií. Nejprve dovolte abych jen krátce představil Ivanu Štenclovou. V letech 1995–1999 navštěvovala střední uměleckoprůmyslovou školu v Opavě. Poté pokračovala ve studiu u profesorky Jitky Svobodové v ateliéru kresby na Akademii výtvarných umění v Praze. Za svou diplomovou práci získává cenu Josefa Hlávky. Vystavovat začala ještě za dob studií. Pro její dílo je příznačný zájem o výzkum interpersonálních kontextů, jehož výstupem je originální a autentický průsečík obrysových silokřivek a temporálních vektorů koexistujících s ideou portrétu a autoportrétu jako svébytný vizuální enviroment grafémů lidského života a piktogramů jeho jedinečnosti.
Malíř Pavel Forman se narodil 11. listopadu 1977 v Bruntále. Rok po maturitě vydává první básnickou sbírku Zlámrkef. V letech 1997–2001 studuje v Olomouci na Univerzitě Palackého. Od roku 2002 navštěvuje přednášky o nové německé literatuře a kultuře jižní Asie na Humboldtově univerzitě. Svá berlínská studia úspěšně ukončil na prestižní berlínské Universität der Künste v roce 2006. V letech 2010–2015 (a tentokrát opět v Olomouci) završuje svou dlouholetou vysokoškolskou anabázi doktorským studiem. Pro Formanovo dílo je charakteristické tvarové bohatství a sofistikovaná barevná agresivita jeho obrazů. Jeho motivický rejstřík je rozsáhlý. Nacházejí se v něm ikonické i bezejmenné figury českých i evropských dějin, traktované jako velkoformátová vizuální pragmatika či parafráze kompozic a gest všemožných znakových systémů, inspirované uměním pop artu a street artu.
Slovník českých synonym nabízí jako varianty slova kontakt – styk či dotyk. Tento poměrně jasný významový kontext, však alespoň pro mne, obkružují i jiné obsahové i formální souvislosti, mající blízko k (pro malbu nezbytným) světlu a jeho antipodu tmě. Světlem je pro mnohé tvůrce i konzumenty umění setkání s tvarem, respektive uměleckým dílem a tmou je jeho nepřítomnost. Podle Martina Bubera je „původ umění v tom, že se člověk setkává s tvarem, který se chce jeho prostřednictvím stát dílem. Není to výtvor jeho duše, ale jev, který k ní přistupuje a žádá si od ní působivé síly. Záleží na bytostném činu člověka: vykoná-li jej, řekne-li svou bytostí základní slovo tvaru, který objevuje, pak se rozproudí působivá síla, pak vzniká dílo“.
Věřím, že s uměním je nutno se stýkat a myslím, že nejen pro mne je těžko představitelné, že se nás nemůže dotknout. Dovoluji si tvrdit, že v souladu s výše představeným krédem je i aktuální existenční a umělecká strategie Ivany Štenclové a Pavla Formana, díky níž se člověk (tvůrce a milovník umění) může přiblížit ke světu jako k nejvyšší duchovní formě bytostného prožívání onoho doteku, chcete-li kontaktu.
Tomáš Koudela
Galerie Caesar
Galerie Caesar