1. 2018 28. 2. 2018     18:00 - 18:00

Slovenský malíř a fotograf se narodil 8. června 1953 v Košicích. V letech 1971 až 1976 vystudoval Univerzitu veterinárního lékařství v Košicích. V současnosti žije a tvoří v Hniezdnom poblíž Starej Ĺubovně. Vedle náročného povolání zvěrolékaře se začal systematicky a intenzívně věnovat koncem 80. roků také výtvarné tvorbě. Podnětem a spouštěcím mechanismem jeho tvořivé činnosti mu byl dvouletý pobyt v severní Africe, kde jej silně oslovila jak svérázná exotická krajina, tak intenzivní živá barevnost, tolik typická pro zdejší kulturu. V poměrně krátké době se stal známým na domácí i zahraniční umělecké scéně. Klasické médium malby spojuje s expresivní kresebností a kolážovitostí, kterou zaznamenává téměř banální i pozoruhodné okamžiky každodenního života, často se smyslem pro ironii a humorný podtext. Fotografie je ovšem pro něj rovnocenným uměleckým médiem a suverénně ji používá jak pro hledání vlastní inspirace k malířské tvorbě, tak pro svébytné umělecké vyjádření a nesoustavné hledání skryté okolní vizuální poezie. V poslední době se také zajímá o intermediální dokument, který kombinuje s videoartem. Od roku 1986 realizoval na dvacet pět samostatných výstav na Slovensku, ale také v Polsku a Maďarsku, kde se s oblibou zúčastňuje i kolektivních výtvarných přehlídek, sympózií a malířských plenérů. Od roku 2012 je členem Slovenské výtvarné unie.

Hlavním inspiračním zdrojem se mu v případě přítomného souboru obrazů DEZORIENTALU, vystaveného poprvé v Galerii Caesar v Olomouci, staly víceméně náhodně objevené staré fotografie z orientálního harému perského šacha Nassera al-Din Shah Qajara, který vládl v Iránu od roku 1848 dlouhých 47 roků a byl jedním z prvních fotografů v Persii. Právě díky jeho zálibě ve fotografování můžeme tak nahlédnout do jinak nedotknutelného a pro obyčejného smrtelníka předem zapovězeného, nepřístupného, tajemného prostředí panovnického harému. Tyto podobizny žen však mají daleko k erotickým symbolům dneška a spíše než předpokládané a našimi romantickými představami živené, dráždivé, svůdné sexuální objekty, spoře zahalené toliko jemnou atmosférou smyslnosti, vidíme jakási neforemná stvoření oblečená do podivných hábitů, udivující hustým srostlým obočím a výraznými tmavými kníry. Právě na relativizaci hodnot viděného a kontrastu mezi očekáváním a vyjevenou skutečností je postavena Turcsányiho autorská výpověď. Jako svérázný katalyzátor nejednoznačnosti zobrazených portrétů žen implantuje se zjevnou nadsázkou do plochy obrazu technické prvky systému klimatizace „chladící“ neexistující vášně.
V neobvyklém tématu, kterému věnoval několik měsíců intenzívní tvůrčí činnosti, se vyrovnává s faktem měnících se erotických symbolů a sleduje i problematiku akceptace novodobých trendů v pohledu na sexualitu současného člověka moderního věku.