8. 2017 31. 8. 2017     18:00 - 18:00

Jiří Pelcl

Narozen: 22. 9. 1950, Postřelmov
Architekt, designér.
Žije a pracuje v Praze

Miroslav Sychra

Narozen: 10. 5. 1950, Svitavy
Fotograf.
Žije a pracuje ve Svitavách



BROOKLYN

Měli jsme štěstí, Jiří Pelcl, Miroslav Sychra a Iva Knobloch, že jsme mohli část roku prožít v Brooklynu a evropskýma očima skenovat zdejší život. Výstava v Galerii Caesar je vizuální zprávou o této neobyčejné čtvrti, kam se z Manhattanu přestěhovala autentická pestrost New Yorku. Fotografie Miroslava Sychry
a objekty Jiřího Pelcla ukazují uhranutost všedním, obyčejným Brooklynem odpadků a bouraček, stavenišť, zapadlých zákoutí, spotřebních předmětů, prostředí, kde dochází k interakci člověka s primitivností, neurvalostí a hrubostí ulice, a přece se v tomto nemalebném prostředí žije, sportuje, hraje, běhá, pokračuje kupředu v životaplné důvěře v život. Brooklynská ulice, tam Evropan asi zahlédne to podstatné z Ameriky.

V Americe se zrodil Pop Art – tady má všední spotřební předmět auru neobyčejnosti, i kdybychom byli jakkoliv protikonzumní, přece naše oči svede blýskavý
a zářivý obal a excentrický tvar. Jiří Pelcl sám komentoval svoje objekty z plechovek jako kritiku amerického konzumerismu. Ano, pro nás Evropany je spousta věcí nepřijatelných a nepřirozených – a přece jsme tím fascinováni. O tomto paradoxu píše výstižně Jean Baudrillard ve svém dlouhém eseji Amerika. Banální zboží a každodenní předmět mají až myticky mystický rozměr, což vysvětluje absencí věkovité kultury.

V Evropě byly odedávna navrstveny hromady věcí na metr čtvereční, některé poztráceny a zničeny, některé muzealizovány pro svou estetiku či technický vtip, nebo jako historický svědek. Kdo ví, jestli se Evropu podařilo v hustotě předmětů na metr čtvereční Ameriku dohnat. Předmětný svět, výsledek lidské práce,
tu stojí proti bujnému a drsnému světu přírody, ať jsou to neprostupné vegetativní nálety, agresivní množení švábů, nehorázně přejedení holubi a další městské ptactvo obřích rozměrů, vždyť na chodníku se povalují zbytky hamburgrů a pečených kuřat z podivné hmoty; Dunkin Donut a Mc Donald´s jako výspa civilizovaného světa proti zdivočelé přírodě. I v Brooklynu, jako v celé Americe vnímáme město jako zkrocenou, člověku nepřátelskou přírodu, jako pokoření jejího svrchovaného bytí. Použité předměty, plechovky, večeře, boty, oblečení, nádobí, cokoliv, povyhazované na ulici, vyznačují stopu člověka v cihlové
a asfaltové poušti, v krajině města i za ním. Fotografie Miroslava Sychry tuto atmosféru výstižně zachycují.

V Salingerově povídce ukazuje otec desetiletému synovi předměty kolem sebe, dává je na stůl jako na sokl v galerii, aby si je chlapec mohl soustředěně prohlížet. Běžnou, všední věc na stole vytrženou z obvyklého provozu vnímá jako pozoruhodný úkaz s posvátným posláním.

Předmět jako fetiš.

Dva bratry z Michiganu, teenagery Aya a Tea, výborné rap-hiphopové performery, zaujaly v nákupním centru luxusní hodinky zn. Rolex (cena od 80 tisíc do tři čtvrti milionu korun) a zatoužili po nich. Složili píseň a nahráli video, které se stalo globálním hitem. Text neříká téměř nic jiného než: All I ever wanted was
a rolly, rolly, rolly. Naléhavý hlas z té písničky snad dělá jemný protest song, youtube performance s černošskými dětmi a vrstevníky jako by v tomto kontextu říkala, že i černošský výrostek má právo toužit po nepředstavitelně drahých hodinkách patřících na zápěstí boháčů, byznysmenů, úspěšných a majetných. Nakonec si hoši díky hitu mohli rolexky dopřát, I feel well, říká Ayo v interview, cítí se s nimi dobře.

Spotřební předmět se stal fetišem a takový je komentář Jiřího Pelcla k jeho objektům. Neodhaluje ale toto nábožné uctívání předmětu něco víc? Dívám- li se na video Aya a Tea, mám neodbytný pocit, že jdou ve své touze po rolexkách a radosti z jejich užívání, někam hlouběji, k podstatě unikavé existence nás samotných. Nevlastníme naši existenci, protože jsme ji bez zásluhy dostali – a tak snad vlastníme-li předmět, který nám je bytostně blízký, jako bychom se dotkli, sice iluzorně, své identity….

Že toužení po věcech je nicotné mámení a šalba profánního, zcestná touha po umělém ráji a falešné náboženství, to si uvědomovaly četné puritánské sekty s asketickými pravidly soužití. Jednu z nich, Shakers, Jiří Pelcl v USA studoval; jeho objekty mají tvar kříže. Brooklyn protíná dlouhá tepna Church avenue, kde každých padesát metrů narazíte na kostel, mormonský, katolický, moravských bratří, pravoslavný a bezpočet dalších křesťanských denominací, v okolí jsou rozesety modlitebny v parteru ulice, v bývalých garážích, obchodech, skladech, každou neděli dopoledne potkáte celé rodiny v těch nejsvátečnějších šatech, z modliteben se ozývá elektrická kytara a extatický křik, doprovázený halasným mručením. Nelze nespojit náboženskou citlivost Brooklyňanů s dávným vykořeněním a nevyhojenou jizvou otroctví. Předmětný svět, jako třeba kostelní uniforma v katolickém svatostánku, může být znakem sebeuvědomělé společenské důstojnosti.

Předmět, člověk a prostředí do sebe ve Spojených státech zapadají jinak než v Evropě, a tato souvztažnost se vyjeví teprve po delší době, pokud člověk žije déle
a ve čtvrti, která je autentická a záhadná jako BRKLN. Mohli jsme být na chvilku součástí té pestré brooklynské mozaiky a upřímně řečeno se nám stýská tady odtud, z našeho českého, pohodlně útulného obývacího pokoje, který má pro jistotu zavřená dveře i okna.

PhDr. Iva Knobloch, kurátorka sbírky grafiky Uměleckoprůmyslového musea v Praze.